Slovem kultura (cultura, příčestí trpné latinského colere, pěstovat, tedy "co je pěstováno") se původně označovalo pěstování užitkových plodin. Jako metaforu je použil Marcus Tullius Cicero pro překlad Platónova pojmu "péče o duši" a od 16. století se používá pro označení vybraných lidských činností, zejména uměleckých (tzv. "vysoká kultura"). Do ní patří literatura, umění, hudba, případně i věda a filosofie. V tomto smyslu máme dnes kulturní rubriku v novinách nebo ministerstvo kultury. Proti této vybrané, elitní vysoké kultuře, vyžadující vzdělání a péči, stála potom "nízká" či lidová kultura, pozdější pop kultura. Podle toho se pak lidé i celé národy mohly dělit na více či méně kultivované, případně barbarské.

Kultura se vyznačuje jistou stálostí v čase, zároveň je však pružná a přizpůsobivá (adaptivní) k novým okolnostem. Její pokračování či reprodukce se zajišťuje jednak spontánně, nápodobou v rodině a později v prostředí vrstevníků, jednak cílevědomě ve školách. Na generačním předávání kultury, tj. zejména jazyka, vyprávění, zvyků, oblékání, morálky nebo náboženství se tradičně podílely dvě generace, zejména matka a babička (tzv. grandmother hypothesis). V současné době se na enkulturaci dětí stále více podílí televize, což společnost silně homogenizuje: všichni poslouchají stejné mluvčí a stejné příběhy, mají před očima stejné vzory chování atd.